My funny valentine...

14. února 2008 v 6:00 |  jednorazovky
mno tak tuto poviedku som nasla tu
Každý rok měla na Valentýna deprese. Ten svátek byl přece naprosto zbytečný. Všude kýčovití ružoví amorci a přáníčka. Už jako malá holčička si pamatovala, jak v rádiích hrály samé zamilované písně a v televizi romantické filmy. Navíc většinou s tak slaboduchým dějem, že se na to nedalo koukat. Všichni si mají potřebu dokazovat, že mají mít koho rádi a že mají někoho, kdo miluje. Nebo si to aspoň nalhávat, aby si nemuseli připadat, že jsou sami zrovna na Valentýna.
Bylo to směšné. Nechtěla se litovat, ale nedokázala se tomu ubránit. Dokonce i Potter to vzdal a pozval Chris. Kdo by to řekl, její nejlepší kamarádka, se kterou ho tak ráda drbala, se teď s ním líbá někde u madam Pacinkové. Ta představa byla příšerná. Nemohla se ubránit pocitu, že ji zradili.
Zaklapla skříň a vytáhla malou, v kůži vázanou knížku, kterou dostala k vánocům od neznámého dárce. Netušila, kdo jí to mohl poslat, jedinou stopou byl vzkaz napsaný na první stránce. Vzkaz, který říkal: "Od srdce k srdci."
Nostalgicky ji pohladila po hřbetu a něžně se usmála.
William Shakespeare
Sonety
Znovu se usmála a namátkou otevřela na jedné z prvních stránek. Většinou jí ty krásné verše dokázaly utěšit, ale tentokrát jí vůbec nepomohlo, že přesně vystihly její náladu.
Proč, hudbo pro poslech, nasloucháš hudbě smutná?
Což hyne slastí slast a štěstím štěstí snad?
Proč vlastně miluje, co ti tak hořce chutná,
Či máš snad příčinu svých běd a strastí rád?
Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní
a láskou snoubených, bolestně pro tvůj sluch,
je tomu proto tak, že tě tím jemně plísní
pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh.
Hleď: struna se strunou, s manželem žena sladká,
se víží doteky v objetí zas a zas;
skoro bys řekl: muž, dítě a šťastná matka
to pějí jásavý zpěv jako jeden hlas.
Ta píseň beze slov, v níž hlasů na tisíc
zní tónem jediným, říká: "Sám nejsi nic."
To musí přestat, nenechá se přece takhle vyvést z míry jediným blbým dnem. I když, kdyby šlo jen o ten den. Sama si musela uznat, že najednou to pekelně bolí, když se na ní ani nepodívá.
Sešla dolů do společenky a sedla si do jeho oblíbeného křesla. Připadalo jí, jako by v něm ještě cítila jeho teplo. Najednou si přála ztratit se v jeho náručí a cítit se v bezpečí. No, má smůlu. Tak moc si přála neztratit svou nezávislost a všechny od sebe odháněla, i jeho, hlavně jeho, že nakonec jí zbyla akorát hrdost. Sice si občas povídala s Chris, ale ve skutečnosti byla sama. Nikdo by jí to nevěřil, pro všechny byla jenom Ledová královna, ale občas záviděla i Petrovi, že má přátele.
Uslyšela několik hlasů, které se čím dál víc přibližovaly. Smutně si povzdychla, vstala a přemístila se zpět do své ložnice. Pousmála se. Občas se hodí, když je jediná holka v ročníku. Znovu pohladila hřbet Shakespeara.
Není sama.
Někomu na ní záleží.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 5. června 2008 v 7:06 | Reagovat

Super... x))

2 Ginny Ginny | E-mail | 15. července 2008 v 17:08 | Reagovat

jeeej je to krásne ...len tak ďalej

3 Don Don | 3. prosince 2008 v 0:07 | Reagovat

moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama