Listopad 2008

Vyznanie padlého anjela

30. listopadu 2008 v 15:57 jednorazovky
Z oblohy padali drobné vločky snehu.Vietor ich tesne nad zemou uchytil a začal sa s nimi pohrávať v rytme svojej piesne.Vločky poletovali zo strany na stranu akoby naozaj tancovali a svojími veselými pohybmi chceli potešiť dievčinu sediacu na namrzlej lavičke.Tá ich však sotva vnímala.Unavenými očami neprítomne sledovala snehom pokrytú zem a iba para tvoriaca sa jej pri ústach prezrádzala , že dievča nie je socha.
Sedela ticho bez jediného pohybu.Mohla mať tak 17 rokov.Čierne havranie vlasy mala neupravené , špinavé a zopnuté do dlhého copu.Oči , ktoré kedysi mali nádhernú zelenú farbu , boli akési tmavé , bez veselých iskričiek.Čierna linka , ktorá ich podľa všetkého mala rámovať , bola rozmazaná.
Namrzlé modré ústa trocha pootvorila a ležérnym pohybom si zapálila cigaretu , pričom jej skĺzol rukáv bundy a odhalil dopichané predlaktie.Bola naozaj hanbou ľudského tvorstva , ale očividne jej to bolo jedno.
Smutnými očami , bez iskry života , zablúdila k dievčaťu , ktoré sa guľovalo so svojou kamarátkou.Z dievčiny vyžarovalo radosť a šťastie.Tešila sa z prvého snehu.
Dievča akoby vycítilo jej pohľad a otočilo sa k nej.Asi jej chcela pomôcť , ale narkomanka sa zdvihla a meravým krokom odišla preč.
Bol medzi nimi obrovský rozdiel.

Spomienky

30. listopadu 2008 v 15:57 jednorazovky
a toto je jedna z mojich jednorázoviek:)nie je HP

,,Do kelu!"zvreskol mladík , keď mu ťažká asi 1000 stranová kniha spadla na nohu.Nervózne si zastrčil po plecia dlhé hnedé vlasy za ucho a nahnevane pokračoval v triedení kníh po starej mame.S touto nezmyselnou robotou sa už zabával dobré 3 dni a stále nechápal význam tohto triedenia.Keby záležalo na ňom , všetky tieto staré bichle by jednoducho hodil do ohňa.Na čo by mu boli? Lenže ,,drahá matka,, ako ju s obľubou volal , rozkázala triediť.
Nahnevane schytil do ruky ďalšiu knihu , chvíľku v nej listoval a potom ju bez akýchkoľvek ceremónií šmaril na kopu nepotrebných kníh.
No len čo kniha dopadla na zem , vypadla z nej fotografia.Boli na nej asi 13 ročné dievčatá.Obe mali vlasy zviazané do dvoch vrkočov s obrovskými bodkovanýmo mašľami , na nose kopu pieh a obe sa šťastne škerili do fotoaparátu.Fotka bola dosť strará , zažltnutá , rohy mala dokrčené , väzivo slabé.Očividne si ju strará mama schovávala ako spomineku na šťastné chvíle detstva so svojou kamarátkou.
Tesne vedľa fotky dopadla ďalšia kniha až to tak zadunelo.Mladík sa za ňou zvedavo obzrel a zbadal , že zmienená kniha je vlastne denník.Unavene si sadol do tureckého sedu , trasúcimi sa rukami zotrel prach zo strarého denníka a otvoril prvú stranu.Stará mama mala drobné , uhladné, šikmo naklonené písmo , ktoré bolo samý klik a hák.Písala o bežných veciach , aj keď pre dnešnú dobu dosť nezvyčajných.Napríklad , že sa jej páčilo
v škole , že sa s kamarátkou vracala zo školy ,,zakázanou cestou".
Popravde sa mu to čítať nechcelo a problémy jeho dospievajúcej starej mamy mu boli ukradnuté.Preto len vytrhol prednú stranu , tú , kde bola strará mama podpísná , strčil si ju do vrecka , zobral denník do rúk a vyšiel na spustnutý dvor , kde už horelo zopár ,,extrémne " nepotrebných kníh.
Bez akejkoľvek ľútosti hodil denník na tlejúcu kopu a sledoval , ako ho pomaly oblizujú plamene , ako sa krčí pod mukami ohňa.
A ako spomienky starej mamy ničí jeden zo štyroch živlov.
Spomienky , z ktorých by si mal zobrať poučenie , bez mihnutia oka odhodil.
Spomienky , ktoré sú tak krásne a natoľko dôležité pre veľa ludí , teraz plačú pod silou plameňov.
Spomienky , ktoré sú našim jediným darom od života.
Jemu to bolo jedno...
Spomienky , ktoré teraz v podobe popola vietor rozfúkal a vydvihol k nebesiam.K starej mame.


Teraz, keď slzy lúčenia zdobia našu tvár,
zdá sa nám , že mladosť neuznáva kalendár.
Len hviezda túžby mladosti je večne mladá,
lebo viac než spomienky nám život nedá.

Pustou krajinou...

30. listopadu 2008 v 15:48 sutaze
no ehm takže toto je poviedka od Dromedky a ke´dže sa prihlásila iba ona tak súťaž je zrušená no...Ale velmi pekne dakujem Dromedke za to že sa zúčastnila aj ked ako jediná:)ale newa tu máte poviedku čo mi poslala:


Pustou krajinou
Pustá krajina skýtala mnohá nebezpečí.
Starý Billy Back se táhl na své černobílé klisně vstříc lepší budoucnosti v Esthall. Mělký písek jí křupal pod neudržovanými a dlouho nekovanými kopyty, zatímco ostré polední slunce zářilo přímo do jejich zad. Billy i kůň si odfrkli námahou. Jen Billimu se ovšem mezi kapkami potu sem tam zaleskla i děsivější kapička krve. Nevěnoval tomu pozornost a dál klusal směrem k městu. Na obrovském, nádherně zdobeném sedle se vyjímala široká, kožená brašna pokrytá nánosem prachu, který se zde usadil po tolika mílích v poušti. Její obsah byl… nebezpečný.
Pustá krajina ukrývala víc než jedno tajemství.
Na ranči nedaleko posledního políčka Westhallu bylo rušno. Bezvládné tělo zahalené jen do lehké průsvitné košilky leželo vedle obyčejné jednolůžkové postele místního šerifa. Pohledný chlapík ve středních letech, ošlehaný dlouhodobým stopováním zločinců, s poměrně hlubokými vráskami kolem očí a na čele opatrně přiložil ruku na dívčino chladnoucí rameno. Přejel jí polštářky po klíční kosti, po vystouplých žilách na krku a zastavil až těsně pod doposud se růžolící tváří. Více než zbědovaně vydechl, když necítil jedinou známku života.
"Je mrvá?" zachraptěl nedaleko přisluhovač Robins. Šerif pokynul hlavou, aby přitakal, nebo si sám pobědoval. Lehce pohladil ženu po líci. Odhrnul z klidného obličeje pramínek havraních vlasů vlhký od její vlastní krve, aby naposledy spatřil tvář své dcery. Zaštkal. Jediná slza si našla cestu mezi řasami a vyklouzla zpod víčka, aby vzápětí skončila mezi chladnými kameny na podlaze.
"Kde je ta brašna?" osopil se vzteklým hlasem na Robinse, který při jeho zvuku bázlivě nadskočil.
"Není tu, pane," zašeptal nervózně uhrovitý chlapec a čekal na pokárání. Šerif se chvěl. Třásl se vztekem, zlobou a touhou po pomstě. Naposled pohlédl do tváře překrásné dívky, která mu byla dítětem, a na kterou mu nyní zbude už jen vzpomínka.
"Co v ní bylo tak důležitého, pane?" Vykročil nesměle Robins směrem k svému nadřízenému. V odpověď mu zaznělo jen hlasité kovové cinknutí.
"Co v ní bylo?" zopakoval odcházející s šíleným úsměvem na tváři. Kovová hvězda zazářila mezi vrstvou prachu pod stolem, když se od ní odrazilo polední slunce. Ještě předtím, než napořád opustil svou temnou komůrku, svou vyšetřovnu i dceru, mohl chlapec slyšet jeho tichounkou odpověď: "Tajemství, Robinsi, tajemství."
Pustá krajina oplývá opravdovým neštěstím.
Bylo něco kolem poledne, když kovář Bobby McRoy usedal společně se svou manželkou k nedělnímu obědu. Jako každým týdnem se na svátečním stole objevila jedna z vyhlášených specialit paní McRoyové. Na dnešní den zvolila zprudka opečené krůtí řízky s bramborovým salátem a zeleninou.
"Vypadá to výtečně, Susan," vydechl obdivně Bobby, když si konečně začal nabírat na pozlacený široký talíř salát. Jeho žena byla potěšena. Přikývla na znamení, že poklonu přijímá a na tváři se jí usadil lehce samolibý úsměv. Dříve než se však stačil Bobby alespoň zakousnout, ozvalo se mocné bušení na dveře. Dveře se otřásaly pod šílencovými pěstmi. Rozzuřený kovář vyskočil, zlobou zatnuté svaly na rukou mu vibrovaly nedočkavostí. Se spoustou sprostých slovíček na jazyku uchopil za kliku a prudce trhnul. Čelist mu poklesla, když spatřil šerifa bez hvězdy a s rukama ušpiněnýma od nedávno čerstvé krve.
"Megan… je mrtvá, Bobby," pronesl mnohem klidněji než jak by se na člověka, který před okamžikem ztratil svou dceru, slušelo, jediným prudkým pohybem si strhl z hlavy klobouk a bez dalšího slova zamířil do obývacího pokoje. Susan si překryla tvář utěrkou, kterou třímala v ruce a slzy, co jí stékaly po překrásných tvářích, se ani nesnažila zadržet.
"To je mi líto, šerife. Měl jsem ji rád," zamumlal Bobby soucitně a posadil se naproti pobledlému muži v uniformě.
"Co - co se stalo?" zakoktala vyděšeně kovářova žena. Bledá šerifova tvář se změnila v jedinou povznesenou masku soustředění, když ho na okamžik její otázka překvapila.
"Zabili ji," odpověděl nakonec krátce, ačkoli absolutně netušil, co se dnes v jeho temném pokoji přihodilo. Hlavu mu zaměstnala vzpomínka na veškeré důkazy , které na místě v Robinsem objevili a poprvé za dnešní den začal přemýšlet jako vyšetřovatel.
"Vypáčený zámek, stopy zápasu, rozbitá lampa, nůž, bodná rána v hrudi, krev, smrt," opakoval si sám pro sebe a v poklidu těkal očima ze strany na stranu, pokoušeje se absolutně se soustředit.
"Vzali ji," vykřikl náhle popuzeně a propaloval Bobbyho naléhavým pohledem. Ten jen v nevyřčené otázce pozvedl obočí, ale nespustil ze svého pomateného přítele zrak.
"Ne Megan, ale… to," dodal se zjevným důrazem na ukazovacím zájmeně. Vysoká, vypracovaná postava kováře vypadala podivně směšně, když se jeho tělo vzepjalo, aby zděšeně zalapal po dechu. Rozrušená Susan pochopila, že není vhodné déle se v obývacím pokoji zdržovat a spořádaně vypochodovala ven.
"Kdo?" zmohl se její manžel na jediné slůvko, které ho tížilo na srdci ze všeho nejvíc. Bylo absolutně nemyslitelné, aby měl brašnu někdo jiný, někdo nepovolaný, někdo nezasvěcený.
"Starý Back od útesů se dnes dopoledne překvapivě rychle vykvartýroval a spatřili ho nedaleko východní hranice města. Jeho stará herka to málem nerozdýchala, divil bych se, kdyby v zdraví dojel až do Easthallu," odpověděl urychleně a značně posměšně šerif.
"Tak na co čekáme, příteli?" zasmál se nevesele kovář, popadl mohutné železné kladivo, zastrčil je za opasek a protočil zásobník ve své zdobené pistoli. Potěšeně zamlaskal, když zjistil, že nechybí ani jediný náboj.
Těsně předtím než opustil svou ženu, dům i nedojedený oběd mohl zaslechnout tichounké vzdychání jeho ženy, která právě vedla zaujatý hovor se sousedovic Katty: "Ano mrtvá, je to obrovské neštěstí."
V pusté krajině je spravedlnost ta, která má zbraň. A slitování mizí s prvním výstřelem.
Billy zhluboka vydechl. Zdálo se mu, že dnes urazil snad už sto kilometrů. Slunce na západě se pomalu sklánělo k horizontu, k vysokým štítům Apalačských hor. Poplácal Tobby po stehně. Byla už stará, znavená, chovná kobyla, svaly na ní zvadle visely, hřívu měla neudržovanou a slepenou. Tahle cesta ji stála mnohem více sil, než byla schopná vydat. Ztrápeně oddechovala u napajedla, kapky studené vody jí odkapávaly z čenichu.
Hlasité klapaní kopyt přimělo šedivého starce otočit prudce hlavou. Siluety dvou jezdců se nezvratnou rychlostí přibližovaly, což vyvolávalo v Billyho hrudi dávný pocit úzkosti. Svíralo se mu hrdlo, protože je poznal. Několikrát zakopl, převrhl kbelík s ovsem, jak se mocně hrabal do sedla přetaženého koně.
"Hyjé, potvoro, tak jeď," vykřikl rázně a hrubě zarazil hvězdice na botách klisně do třísel. Zaržala bolestí, ale okamžitě vystartovala.
Dobrých pět set metrů od napajedla se začala projevovat Tobbyina slabost. Zpomalovala čím dál tím víc a zvýšit rychlost už ji nepomohla ani hrubá slovíčka, ani bolestné kopaní. Billy se jedinkrát vyděšeně ohlédl, aby zjistil, že jeho náskok není ani slavný, ani se nezvětšuje. Zaklel.
"Billy Backu, ve jménu spravedlnosti ti přikazuji zastavit." Donesl se mu k uším hlasitý šerifův povel. Z hrdla se zasmál, ale i jemu samotnému to znělo více zoufale než povzneseně. Slunce se právě dotklo posledního nejvyššího vrcholku hor a začalo se pomalu schovávat. Temnota, která rázem zahalila krajinu, změnila okolní svět v ještě větší zlověstnou pustinu. Šerif ještě několikrát příkaz zopakoval, ale na odpověď nečekal, zrychlil ještě více, uchopil laso, které měl upevněné na sedle a pohledem svému společníkovi naznačil, aby udělal totéž.
V té chvíli slunce zapadlo zcela a stíny hor se rozšířily a zahalily každou bytost i věc v okolí. Muži v sedlech ani nestačili lasa roztočit, když Tobby na kluzkém písku podklouzla noha, smekla se na stranu a pohřbila pod sebou nejen vzácnou a nebezpečnou brašnu, ale i jejího zloděje. Billy bolestně zaúpěl, když ho zavalila masa pulzujícího a chvějícího se těla.
"Prr," zařvali oba jezdci současně a otočili své koně zpět k místu nehody. Svižně seskočili ze sedla a jako na povel naráz vytáhli kolty. Šerifovi oči se zúžily do úzké štěrbinky, když si zločince prohlížel. Bílé vlasy měl slepené potem a námahou, ústa zkřivená bolestí, v očích jiskřičky hrůzy. Šaty na něm visely. Kobyla sebou křečovitě škubla a potom vydechla naposled.
"Pro smilování Boží, dostaňte mě odtud," zaúpěl tlumeně zpoza obrovitých koňských zad.
"Smilování? Co ty víš o Bohu?" vyjel na něj kovář a mocně napřáhl ruku s kladivem, ale šerif ho v půli cesty zastavil.
"Pomoz mi, Bobby," řekl místo toho muž v uniformě a společně vytáhli zloděje.
"Děkuji vám, šerife, já věděl, že jste správný chlap," zapředl úlisně a odhalil své shnilé zuby. Policista si jen odfrkl a prudce muže ležícího na zemi nakopl. Zasypal ho počtem nadávek, ran a kopů, dokud s ním Bobby surově nezatřásl a nedonutil ho alespoň na okamžik se uvolnit. Šerif se párkrát zhluboka nadechl a pokračoval: "Nevíš o mě vůbec nic, ty bezpáteřní červe. Proč si ji zabil? Proč si chtěl ukrást něco, co ti absolutně nic nemohlo dát? Proč si chtěl mou brašnu?"
Muž svíjející se v bolestech na chvíli procitl, přetočil se na bok a upřel na šerifa pobavený pohled. Vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech.
"Byla slaďoučká, jak tam tak čekala na vás. Byla k nakousnutí v té lehounké košilce a já se neudržel. A musel jsem ji zabít, nemohl jsem dovolit, aby měla nějakého ufňukaného bastarda, o kterém by mohla tvrdit, že je cizí," zachraptěl Billy se značným podtónem zábavy v hlase a kašlavě se rozchechtal.
"Nemůžete mě zabít, šerife. Nebylo by to spravedlivé, a kdo jiný by měl zachovávat zákon, když i vy zklamete?" Roztáhl své zkrvavené rty do pobaveného úsměvu. Zmlkl, když mu šerif naznačil, že své hvězdy se vzdal už dávno. Věděl, že nemohl přežít a jediné, co mu v posledních chvílích jeho života ještě zbývalo, jediný slabý pokus o záchranu, by bylo prosit.
"Slitování, nezabíjejte mě," vydechl slabě a schoulil se do těsného klubíčka u šerifových nohou. Bobby popadl brašnu a zkontroloval její obsah, přistoupil k společníkovi a tiše mu něco zašeptal do ucha. Šerif přikývl a chlapíkovi u svých nohou věnoval nanejvýš jeden pohrdavý pohled.
"Já jsem spravedlnost, já jsem zákon, já jsem teď tvůj osud. Má zbraň je v téhle chvíli soudce a ty obžalovaný. A žádáš slitování? Kolik jsi ho měl s mou dcerou?" pronesl tajemně a namířil hlavní na vrahovo čelo. "Poslyš rozsudek, slitování mizí s prvním výstřelem." Poslední jeho slova se ztratila v hlasitém výstřelu, který z hlavně vypálil jedinou, přesnou kulku.


Vyhasujem súťaž o krála/královnú fantázie!

18. listopadu 2008 v 17:25 sutaze
No moc mi tá pauza nevydržala čo?Hehhe a som tu s dalšou súťažou.Tentoraz o královnú fantázie.Trochu divný názov ale obsah by aj celkom slušný bol.Ide vlastne len o to kto napíše krajšiu poviedku na daný obrázok.Môžete si tam domyslieť čo len chcete , postavám dajte vlastnosti aké len chcete a príbeh je tiež len na vás.
Ak by mal niekto záujem prihláste sa ...alebo rovno môžte začať aj písať.
Do mailu mi napíšte :1Meno
2. vek
3.Názov príbehu
4.samotný príbeh

Tak daný obrázok je:


no a mail: lubos.bystrican@ruzanet.sk nedivte sa ze je to otcov ale ma volnu pamet tak treba vyuzit nie?:D
no teším sa na vaše výtvory.
ps:návšteva ani horšie dopadnúť nemohla.Na ulici pohoda a teraz s me tam všetci čumeli do stropu.Ehm bola som na návšteve u Krížovských.+ trapas v kostole.Viac info na icq
pss:odveci článok bo predýchavam šok.
psss:pls držte palečky mojej naj kamoške bo odpadla pri zubárovi.Ale brutálne.

Pauza alebo ....

15. listopadu 2008 v 9:43 nastenka
Ja neviem.Naozaj neviem.Myslím , že potrebujem prestávku s písaním pretože moja inšpirácia si zobrala dovolenku a mňa tu nechala samu samučkú.Naviac učitelka do mňa neustále hustí ako pokračujem s tým príbehom čo som začala písať a ja to vážne chcem napísať.Je to môj príbeh s mojími postavami a predsa je to zvláštne vykašlať sa na HP.Po tolkých rokoch.Ale pravdou je , že mi to už leze krkom furt ten istý príbeh , furt tie isté postavy a furt ten istý koniec.Presne toto mi hovorí ocino pretože chce aby som prestala s Hp a písala vlastnú tvorbu.Dosť ma podporuje a myslím , že je na moje príbehy hrdý.Asi dám na jeho slová.Neviem.
Bože veď ja ani neviem čo bude zajtra.Všetko sa mi rúca.Ani neviem či ešte chcem písať.Ale zase čo by mi pomohlo ujsť z tejto sku*venej reality a nespravodlívého sveta?Čo by bolo mojou jedinou zbaraňou ak nie fantázia?Kam by som utekala ak nie na svoj blog?
Neviem vôbec nič.Potrebujem prestávku a to akútne.A potom sa sem možno vrátim.Neslubujem.
Možno tu budete mať kapču hned zajtra lebo ma niečo napadne a možno až o mesiac.Možno budem stále písať len kapče budú pribúdať raz do mesiaca.Ved ani teraz to nieje žiadna sláva.A ak by som sa predsa len rozhodla oputiť svet Hp už navždy tak by som ponúkla poviedku Vtedy na Západe niekomu kto by ju dokončil.Ale na to je ešte čas.
Zatial sa majte pekne a úživajte si ešte posledné jesenne slniečko:)
Pá bŕŕŕ Lil.
ps:držte mi zajtra palce bo ma čaká významná návšteva.

Zarachaaaaaaa......

5. listopadu 2008 v 15:28 nastenka
Mám také nervy!WAAAAAA.
No tak za prvé som napísala kapču(písla som ju na chémií)a učitelka mi ju roztrhlala a moja matka sa rozhodla , že mi zakáže chodiť na net.No pochopíte to?Som úplne zúfalá a okrem toho mám depku.Milé.
No ok a ešte som vyhrala SONB tak díky:)
heheh a odpálkovania sú už v rubrike:)nejako sa mi to podarilo ukecať s blogom.cz.
Tak sa zatial majte a ja sa ozvem ked bude mať matka lepšiu náladu.
ps:mala som pre vás jednorázovku o smrti L/J no tolko času nemám aby som ju sem dala.
Pá Bŕŕŕŕŕ Lil

Trhneme rekord?

3. listopadu 2008 v 17:34 sutaze
takže pozor!skúsime rekord v komentoch?

Bojovníci zložte zbrane!Bitka je dobojovaná....

2. listopadu 2008 v 18:30 nastenka
Bitka je dobojovaná.Víťazi radostne dvíhajú ruky s mečmi a kričia na slávu.No keď sa poobzeráte dookola uvidíte na zemi ležať krvavé , bezvládne telá statočných bojovníkov.Aj tých dobrých aj tých zlých
Áno je to tak.Vzdala som sa.No nie bez boja.
Ako ste si možno všimli tak som vymazala rubriku 100 spôsob ako odpálkovať Jamesa Potter-ale skôr než mi niečo spravíte vypočujte si ,,rozumné" vysvetlenie.
Takže-áno vymazala som to lenže moja maličkosť to všetko skopčila a uložila.Na blog.cz som napísala , že chyba je opravená a oni by mohli pohnúť zadkom a zrušiť tú kravinu čo tam vypisujú.No a ja za pár dní ked to všetko prehrmí to sem opäť nasáčkujem.Muhehehhe tak aká som?

ps:od samej radosti idem písať new kapču:D
pss: ani newiem kedy som bola naposledy taká šťastná....som tak geniálna (samochvála smrdí ja wem ale nemôžem si pomôcť:D)