Pustou krajinou...

30. listopadu 2008 v 15:48 |  sutaze
no ehm takže toto je poviedka od Dromedky a ke´dže sa prihlásila iba ona tak súťaž je zrušená no...Ale velmi pekne dakujem Dromedke za to že sa zúčastnila aj ked ako jediná:)ale newa tu máte poviedku čo mi poslala:


Pustou krajinou
Pustá krajina skýtala mnohá nebezpečí.
Starý Billy Back se táhl na své černobílé klisně vstříc lepší budoucnosti v Esthall. Mělký písek jí křupal pod neudržovanými a dlouho nekovanými kopyty, zatímco ostré polední slunce zářilo přímo do jejich zad. Billy i kůň si odfrkli námahou. Jen Billimu se ovšem mezi kapkami potu sem tam zaleskla i děsivější kapička krve. Nevěnoval tomu pozornost a dál klusal směrem k městu. Na obrovském, nádherně zdobeném sedle se vyjímala široká, kožená brašna pokrytá nánosem prachu, který se zde usadil po tolika mílích v poušti. Její obsah byl… nebezpečný.
Pustá krajina ukrývala víc než jedno tajemství.
Na ranči nedaleko posledního políčka Westhallu bylo rušno. Bezvládné tělo zahalené jen do lehké průsvitné košilky leželo vedle obyčejné jednolůžkové postele místního šerifa. Pohledný chlapík ve středních letech, ošlehaný dlouhodobým stopováním zločinců, s poměrně hlubokými vráskami kolem očí a na čele opatrně přiložil ruku na dívčino chladnoucí rameno. Přejel jí polštářky po klíční kosti, po vystouplých žilách na krku a zastavil až těsně pod doposud se růžolící tváří. Více než zbědovaně vydechl, když necítil jedinou známku života.
"Je mrvá?" zachraptěl nedaleko přisluhovač Robins. Šerif pokynul hlavou, aby přitakal, nebo si sám pobědoval. Lehce pohladil ženu po líci. Odhrnul z klidného obličeje pramínek havraních vlasů vlhký od její vlastní krve, aby naposledy spatřil tvář své dcery. Zaštkal. Jediná slza si našla cestu mezi řasami a vyklouzla zpod víčka, aby vzápětí skončila mezi chladnými kameny na podlaze.
"Kde je ta brašna?" osopil se vzteklým hlasem na Robinse, který při jeho zvuku bázlivě nadskočil.
"Není tu, pane," zašeptal nervózně uhrovitý chlapec a čekal na pokárání. Šerif se chvěl. Třásl se vztekem, zlobou a touhou po pomstě. Naposled pohlédl do tváře překrásné dívky, která mu byla dítětem, a na kterou mu nyní zbude už jen vzpomínka.
"Co v ní bylo tak důležitého, pane?" Vykročil nesměle Robins směrem k svému nadřízenému. V odpověď mu zaznělo jen hlasité kovové cinknutí.
"Co v ní bylo?" zopakoval odcházející s šíleným úsměvem na tváři. Kovová hvězda zazářila mezi vrstvou prachu pod stolem, když se od ní odrazilo polední slunce. Ještě předtím, než napořád opustil svou temnou komůrku, svou vyšetřovnu i dceru, mohl chlapec slyšet jeho tichounkou odpověď: "Tajemství, Robinsi, tajemství."
Pustá krajina oplývá opravdovým neštěstím.
Bylo něco kolem poledne, když kovář Bobby McRoy usedal společně se svou manželkou k nedělnímu obědu. Jako každým týdnem se na svátečním stole objevila jedna z vyhlášených specialit paní McRoyové. Na dnešní den zvolila zprudka opečené krůtí řízky s bramborovým salátem a zeleninou.
"Vypadá to výtečně, Susan," vydechl obdivně Bobby, když si konečně začal nabírat na pozlacený široký talíř salát. Jeho žena byla potěšena. Přikývla na znamení, že poklonu přijímá a na tváři se jí usadil lehce samolibý úsměv. Dříve než se však stačil Bobby alespoň zakousnout, ozvalo se mocné bušení na dveře. Dveře se otřásaly pod šílencovými pěstmi. Rozzuřený kovář vyskočil, zlobou zatnuté svaly na rukou mu vibrovaly nedočkavostí. Se spoustou sprostých slovíček na jazyku uchopil za kliku a prudce trhnul. Čelist mu poklesla, když spatřil šerifa bez hvězdy a s rukama ušpiněnýma od nedávno čerstvé krve.
"Megan… je mrtvá, Bobby," pronesl mnohem klidněji než jak by se na člověka, který před okamžikem ztratil svou dceru, slušelo, jediným prudkým pohybem si strhl z hlavy klobouk a bez dalšího slova zamířil do obývacího pokoje. Susan si překryla tvář utěrkou, kterou třímala v ruce a slzy, co jí stékaly po překrásných tvářích, se ani nesnažila zadržet.
"To je mi líto, šerife. Měl jsem ji rád," zamumlal Bobby soucitně a posadil se naproti pobledlému muži v uniformě.
"Co - co se stalo?" zakoktala vyděšeně kovářova žena. Bledá šerifova tvář se změnila v jedinou povznesenou masku soustředění, když ho na okamžik její otázka překvapila.
"Zabili ji," odpověděl nakonec krátce, ačkoli absolutně netušil, co se dnes v jeho temném pokoji přihodilo. Hlavu mu zaměstnala vzpomínka na veškeré důkazy , které na místě v Robinsem objevili a poprvé za dnešní den začal přemýšlet jako vyšetřovatel.
"Vypáčený zámek, stopy zápasu, rozbitá lampa, nůž, bodná rána v hrudi, krev, smrt," opakoval si sám pro sebe a v poklidu těkal očima ze strany na stranu, pokoušeje se absolutně se soustředit.
"Vzali ji," vykřikl náhle popuzeně a propaloval Bobbyho naléhavým pohledem. Ten jen v nevyřčené otázce pozvedl obočí, ale nespustil ze svého pomateného přítele zrak.
"Ne Megan, ale… to," dodal se zjevným důrazem na ukazovacím zájmeně. Vysoká, vypracovaná postava kováře vypadala podivně směšně, když se jeho tělo vzepjalo, aby zděšeně zalapal po dechu. Rozrušená Susan pochopila, že není vhodné déle se v obývacím pokoji zdržovat a spořádaně vypochodovala ven.
"Kdo?" zmohl se její manžel na jediné slůvko, které ho tížilo na srdci ze všeho nejvíc. Bylo absolutně nemyslitelné, aby měl brašnu někdo jiný, někdo nepovolaný, někdo nezasvěcený.
"Starý Back od útesů se dnes dopoledne překvapivě rychle vykvartýroval a spatřili ho nedaleko východní hranice města. Jeho stará herka to málem nerozdýchala, divil bych se, kdyby v zdraví dojel až do Easthallu," odpověděl urychleně a značně posměšně šerif.
"Tak na co čekáme, příteli?" zasmál se nevesele kovář, popadl mohutné železné kladivo, zastrčil je za opasek a protočil zásobník ve své zdobené pistoli. Potěšeně zamlaskal, když zjistil, že nechybí ani jediný náboj.
Těsně předtím než opustil svou ženu, dům i nedojedený oběd mohl zaslechnout tichounké vzdychání jeho ženy, která právě vedla zaujatý hovor se sousedovic Katty: "Ano mrtvá, je to obrovské neštěstí."
V pusté krajině je spravedlnost ta, která má zbraň. A slitování mizí s prvním výstřelem.
Billy zhluboka vydechl. Zdálo se mu, že dnes urazil snad už sto kilometrů. Slunce na západě se pomalu sklánělo k horizontu, k vysokým štítům Apalačských hor. Poplácal Tobby po stehně. Byla už stará, znavená, chovná kobyla, svaly na ní zvadle visely, hřívu měla neudržovanou a slepenou. Tahle cesta ji stála mnohem více sil, než byla schopná vydat. Ztrápeně oddechovala u napajedla, kapky studené vody jí odkapávaly z čenichu.
Hlasité klapaní kopyt přimělo šedivého starce otočit prudce hlavou. Siluety dvou jezdců se nezvratnou rychlostí přibližovaly, což vyvolávalo v Billyho hrudi dávný pocit úzkosti. Svíralo se mu hrdlo, protože je poznal. Několikrát zakopl, převrhl kbelík s ovsem, jak se mocně hrabal do sedla přetaženého koně.
"Hyjé, potvoro, tak jeď," vykřikl rázně a hrubě zarazil hvězdice na botách klisně do třísel. Zaržala bolestí, ale okamžitě vystartovala.
Dobrých pět set metrů od napajedla se začala projevovat Tobbyina slabost. Zpomalovala čím dál tím víc a zvýšit rychlost už ji nepomohla ani hrubá slovíčka, ani bolestné kopaní. Billy se jedinkrát vyděšeně ohlédl, aby zjistil, že jeho náskok není ani slavný, ani se nezvětšuje. Zaklel.
"Billy Backu, ve jménu spravedlnosti ti přikazuji zastavit." Donesl se mu k uším hlasitý šerifův povel. Z hrdla se zasmál, ale i jemu samotnému to znělo více zoufale než povzneseně. Slunce se právě dotklo posledního nejvyššího vrcholku hor a začalo se pomalu schovávat. Temnota, která rázem zahalila krajinu, změnila okolní svět v ještě větší zlověstnou pustinu. Šerif ještě několikrát příkaz zopakoval, ale na odpověď nečekal, zrychlil ještě více, uchopil laso, které měl upevněné na sedle a pohledem svému společníkovi naznačil, aby udělal totéž.
V té chvíli slunce zapadlo zcela a stíny hor se rozšířily a zahalily každou bytost i věc v okolí. Muži v sedlech ani nestačili lasa roztočit, když Tobby na kluzkém písku podklouzla noha, smekla se na stranu a pohřbila pod sebou nejen vzácnou a nebezpečnou brašnu, ale i jejího zloděje. Billy bolestně zaúpěl, když ho zavalila masa pulzujícího a chvějícího se těla.
"Prr," zařvali oba jezdci současně a otočili své koně zpět k místu nehody. Svižně seskočili ze sedla a jako na povel naráz vytáhli kolty. Šerifovi oči se zúžily do úzké štěrbinky, když si zločince prohlížel. Bílé vlasy měl slepené potem a námahou, ústa zkřivená bolestí, v očích jiskřičky hrůzy. Šaty na něm visely. Kobyla sebou křečovitě škubla a potom vydechla naposled.
"Pro smilování Boží, dostaňte mě odtud," zaúpěl tlumeně zpoza obrovitých koňských zad.
"Smilování? Co ty víš o Bohu?" vyjel na něj kovář a mocně napřáhl ruku s kladivem, ale šerif ho v půli cesty zastavil.
"Pomoz mi, Bobby," řekl místo toho muž v uniformě a společně vytáhli zloděje.
"Děkuji vám, šerife, já věděl, že jste správný chlap," zapředl úlisně a odhalil své shnilé zuby. Policista si jen odfrkl a prudce muže ležícího na zemi nakopl. Zasypal ho počtem nadávek, ran a kopů, dokud s ním Bobby surově nezatřásl a nedonutil ho alespoň na okamžik se uvolnit. Šerif se párkrát zhluboka nadechl a pokračoval: "Nevíš o mě vůbec nic, ty bezpáteřní červe. Proč si ji zabil? Proč si chtěl ukrást něco, co ti absolutně nic nemohlo dát? Proč si chtěl mou brašnu?"
Muž svíjející se v bolestech na chvíli procitl, přetočil se na bok a upřel na šerifa pobavený pohled. Vyplivl krev, která se mu nahromadila v ústech.
"Byla slaďoučká, jak tam tak čekala na vás. Byla k nakousnutí v té lehounké košilce a já se neudržel. A musel jsem ji zabít, nemohl jsem dovolit, aby měla nějakého ufňukaného bastarda, o kterém by mohla tvrdit, že je cizí," zachraptěl Billy se značným podtónem zábavy v hlase a kašlavě se rozchechtal.
"Nemůžete mě zabít, šerife. Nebylo by to spravedlivé, a kdo jiný by měl zachovávat zákon, když i vy zklamete?" Roztáhl své zkrvavené rty do pobaveného úsměvu. Zmlkl, když mu šerif naznačil, že své hvězdy se vzdal už dávno. Věděl, že nemohl přežít a jediné, co mu v posledních chvílích jeho života ještě zbývalo, jediný slabý pokus o záchranu, by bylo prosit.
"Slitování, nezabíjejte mě," vydechl slabě a schoulil se do těsného klubíčka u šerifových nohou. Bobby popadl brašnu a zkontroloval její obsah, přistoupil k společníkovi a tiše mu něco zašeptal do ucha. Šerif přikývl a chlapíkovi u svých nohou věnoval nanejvýš jeden pohrdavý pohled.
"Já jsem spravedlnost, já jsem zákon, já jsem teď tvůj osud. Má zbraň je v téhle chvíli soudce a ty obžalovaný. A žádáš slitování? Kolik jsi ho měl s mou dcerou?" pronesl tajemně a namířil hlavní na vrahovo čelo. "Poslyš rozsudek, slitování mizí s prvním výstřelem." Poslední jeho slova se ztratila v hlasitém výstřelu, který z hlavně vypálil jedinou, přesnou kulku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CajushHP..Twoje SB-nkoo CajushHP..Twoje SB-nkoo | Web | 30. listopadu 2008 v 16:06 | Reagovat

:D:D:d Dobre to bolo:D

2 Evanska Evanska | Web | 30. listopadu 2008 v 16:16 | Reagovat

skvelé! Dromedka máš talent! :)

prepáč Lil mne to nejako nevyšlo! zase sme preinštalovávali windows a potom mi zase nebolo zdravotne veľmi dobre! prepáč :(

3 miriela miriela | E-mail | Web | 30. listopadu 2008 v 16:42 | Reagovat

:D wow geniálne, toto by som z jedného obrázku v živote nestvorila

4 romuska romuska | Web | 2. prosince 2008 v 15:44 | Reagovat

to bolo úžasné:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama